Každá doba má svůj symbol, který ztělesňuje jejího ducha, její atmosféru a její možnosti. Ztělesněním gotiky v Praze je chrám sv. Víta či mostecká věž, renesance letohrádek královny Anny. Baroko má své zastoupení v mohutné hmotě chrámu sv. Mikuláše a řekne-li se secese, každému se vybaví nádherný Obecní dům, symbol hrdého města.

Pro přechodné období mezi secesí a moderními slohy kolem 1. světové války je palác Lucerna právě takovou typickou stavbou. Je zhmotněním futuristického snu o moderním velkoměstě, kde se prostorově stýkají zařízení společenská, kulturní i obchodní. Je to první pasážová stavba i v Praze, předchůdkyně všech moderních pasážových domů, koridorů, životem pulsujících podchodů a stanic metra. Pod okrasnými prvky doznívající secese jsou zde naprosto unikátně použity moderní stavitelské možnosti železobetonu, luxferových stropů, kombinace kovů a velkých skleněných ploch. Jako je Obecní dům výrazem vzrůstajícího sebevědomí a moci města, které bylo považováno za centrum nově vzkříšeného českého národa, stavby typu Lucerna a Koruna již patří nové generaci podnikatelů, která vzešla z bouřlivého rozvoje české ekonomiky v druhé polovině 19. století. Završují etapu stavební přeměny Prahy, na jejímž počátku stojí nyní značně diskutovaná asanace některých jejích starých, avšak malebných částí, a na konci stavba moderních víceúčelových staveb s prvky, které již předznamenávají modernistickou architekturu období mezi světovými válkami.

Duchovním otcem paláce Lucerna je inženýr, projektant a stavitel Vácslav Havel (1861 – 1921). Pocházel ze staré pražské rodiny a, ač byl původně z poměrně skromných poměrů, podařilo se mu časem zavést stavební firmu, která se zaměřila na stavbu a prodej činžovních domů. Projekty na ně vytvářel většinou sám majitel, avšak vzhledem k tomu, že kvůli hmotným poměrům nemohl dostudovat (titul ing. mu byl přiznán až r. 1917), musel mít za partnera zkušeného inženýra. Tím byl dlouhá léta stavitel Josef Čamský, který se rovněž podílel na projektování první etapy výstavby Lucerny.

Záměr vybudovat  v centru Prahy moderní víceúčelové centrum se začal rodit r. 1905, a proto V. Havel hledal vhodné stavební parcely. Podařilo se mu zakoupit starý Bělského palác ve Vodičkově ulici i s přilehlým domem. V roce 1906 bylo započato s přípravnými pracemi a 16. září 1907 bylo magistrátem královského hlavního města Prahy vydáno stavební povolení.

Stavba probíhala v letech 1907 – 1911, přičemž již v roce 1909 bylo povoleno užívat části budovy. Vznikl tak sedmipodlažní třítraktový dům, který byl propojen schodišťovým krčkem s příčnou dvoutraktovou dvorní budovou se sálem ve druhém a třetím podlaží. Dvůr mezi oběma objekty byl zakryt prosklenou konstrukcí. Hlavní průčelí do Vodičkovy ulice bylo s výjimkou parteru navrženo symetrické, osmiosé, členěné po stranách průběžnými arkýři a balkóny s bohatě dekorovaným zábradlím.

Jednoduchá atika uprostřed s tympanonem dotvářela fasádu, jež dala celé stavbě název. Přízemí a mezanin byly děleny velkými plochami výkladů přerušenými v druhé ose zprava za vchodem do pasáže. Dekorativní sochařskou a štukatérskou výzdobu původně divadelní, záhy však přeměněný na biograf, zaujímal střední a levý balkón. V hledišti bylo 824 sedadel. Pod ním v místě dnešního bufetu, byl umístěn foyer se šatnou, do něhož se vstupovalo tříramenným schodištěm z vestibulu, jehož zrcadlovou stěnou končil průjezd první etapy stavby.

R. 1912 rada hl. m. Prahy povolila přeměnu zahrady Aerenthalského paláce ve Štěpánské ulici na stavební parcelu a jejím spojením s prostorem vedle stojícího domu čp. 628/II vznikla možnost rozšíření budovy.   R. 1913 bylo vydáno stavební povolení a započato s pracemi.  V této etapě stavby byl Havlovým partnerem při stavbě Dobroslav Bezectný a na statistických výpočtech pozdější akademik Stanislav Bechyně. Práce přes všechny technické a finanční obtíže, způsobené mimo jiné i vypuknutím světové války, pokračovaly až do dokončení roku 1921.

Vznikla tak stavba, která ve své době obsahovala unikátní architektonické prvky. Spojení ulice Vodičkovy a Štěpánské vznikl nový průchod a tím i první pasážový dům v Praze. Ostatní pasáže Hvězda a domu u Nováků, které bývají chybně zahrnovány do komplexu Lucerny, vznikly později a navázaly na pasáž původní. V prostoru bylo několik sálů, kanceláře pro obchody, byty a ateliéry, v průchodu pak prodejny a samoobslužné občerstvení na principu tehdy moderních kafeterií.

Nejobdivovanější však bývá Velký sál, po dlouhou dobu největší v Praze. Na jeho železobetonovou konstrukci bylo použito 14 m hluboké vrstvy kvalitního štěrkopísku a na dně takto vzniklé jámy mohutné a armované patky sloupů vytvořily desku na podkladě z tekutých písků. Sloupy na patkách byly spojeny železobetonovými průvlaky, které vytvořily spolu se s stropní deskou, vyplňující jednotlivá pole, podklad pro stavbu pasáže. Na nosných trámech byl pak zavěšen rabicový strop se sádrovými ozdobami a mřížemi, jimiž byl vháněn a odsáván vzduch z Velkého sálu. Také nadzemní část byla konstrukčně jedinečná. Lucerna byla koncipována jako sedmipodlažní budova s rámovou konstrukcí staticky neurčitou o neobvykle velkých rozponech, kde bylo využito všech dobových konstrukčních a materiálových novinek.

Dokončení tohoto komplexu se stalo pro pražský život kulturním a společenským přínosem nebývalého významu. Vždyť v prostorách paláce sídlil rodící se český rozhlas a později i film.

Byl zde poprvé u nás uveden zvukový kinematograf. V prostorách bývalého kabaretu, nyní Lucerna baru, hrály i takové osobnosti jako Vlasta Burian, Karel Hašler či Voskovec s Werichem. Ve víceúčelovém sále byly pořádány plesy, koncerty, politické schůze a sportovní akce. Bylo v něm možno vidět G. Frištenského i J. Kubelíka, J. Bakerovou i Emu Destinovou, M. Chevaliera a L. Armstronga.

Palác Lucerna po svém dokončení zůstal v majetku rodiny Havlů spolu s později vybudovaným zařízením a ateliéry na Barrandově. Poslední velká přestavba byla v Lucerně podniknuta v letech 1936-1939. Po 2. světové válce byla na Lucernu uvalena národní správa a r. 1952 byla znárodněna. Od té doby stavba chátrala tak, že r. 1988 byl konstatován katastrofální stav inženýrských sítí, fasády i celé konstrukce zastřešení pasáže. R. 1991 byla Lucerna vrácena do majetku rodiny Havlů a od té doby probíhají postupné rekonstrukční práce. Palác, který byl na pokraji zkázy, ožívá.

Mgr. Tomáš Jelínek

Základní literatura:

20 let Lucerny – pamětní brožura, 1929
Václav M. Havel, Mé vzpomínky. Nakl. Lidové noviny, 1933
Yvonne Janková, Palác Lucerna. In: Staletá Praha XIII – Technika a památky,
Nakl. Panorama, Praha 1983

Štěpánská 61|116 02 Praha 1|www.lucerna.cz|lucerna@lucerna.cz|tel.: +420 224 224 537
finanční podpora